Tento článek, měl vzniknout asi tak před rokem. Ale osud tomu chtěl, že jej píšu až dnes. A proč? Jednoduše vás nechci ochudit o pár skvělých zážitků, kterých se mi dostalo právě při portugalském cestování. Zejména při tom našem úplně prvním výletu do vyhlášeného Lisabonu.
To si prostě nemůžete nechat ujít!
Připravte si vonící kávičku.
Pohodlně se uvelebte a nechte se unášet slunečním paprsky do Lisabonu ;)
účastníci zájezdu: Annemarie + Lukáš L.
přeprava: vlak + pěškobus ;)
cíl cesty: poznání portugalské metropole a první zkušenost s couchsurfing
Rozhodně nechceme plýtvat časem, kterého máme málo a nadšení pro cestování naopak mnoho. Po krátkém rozhovoru s Lenkou a Loisem bylo rozhodnuto. O víkendu se jede do Lisabonu. No uznejte, přeci nezůstaneme v Aveiru jen sami dva na bytě. To by byla ostuda!
Původní myšlenka, podpořit naši běžkyni Leničku na maratonu, se díky menší chybičce při nákupu jízdenek vytratila. Byli jsme "nuceni" naši cestu naplánovat od pátka do soboty. Ale což, hlavní je, že se pojede na VÝLET!!!
Druhým krokem k realizaci našeho plánu patřilo zajištění ubytování. Naskytli se dvě možnosti:
1) najít levný hostel
2) couchsurfing (kdo nezná mrkněte na tránky: https://www.couchsurfing.com/)
a jelikož máme rádi výzvy tak si můžete být jistí, že jedinou variantou pro nás bylo číslo 2. Už jste slyšeli o této "službě"? Pokud použijeme doslovný překlad surfovat na gauči, tak nebudeme daleko od pravdy. Ve stručnosti se jedná a poskytnutí přístřešku nad hlavou pro cestovatele za účelem získat nové poznatky o kultuře z jiných míst světa a poznat nové lidi.
Tudíž úkol číslo 1 založit si profil , úkol číslo 2 napsat námi vybraným couchsurfařům zda by nás někdo z nich neprovedl Lisabonem a poskytnul nocleh na jednu noc. A slavíme náš první potvrzený request, který nám potvrzuje Rui.
...lístky na vlak zaplaceny...
...ubytování zajištěno...
na cestu nám chybí už jen jídlo
Večer před odjezdem, mě Lukáš zasvěcuje do příprav hooodně poctivých sendvičů (věřte mi takové si v krámě opravdu nekoupíte!!!)
Jak už tomu tak bývá, tak při cestování se brzkému vstávání většinou nevyhnete. Opravdu se vám nechce vylézat z krásně vyhřáté postýlky v 5 hodin ráno. Stačí si však rozpomenout na výbornou ovesnou kaši ze sojového mlíčka ochucenou skořicí, kokosem a hromadou nejčerstvějšího ovoce a vstává se o chlup lépe. Pak si ještě uvědomíte, že na vás dnes čeká Lisabon a jste vzhůru jedna dvě ;) Po nezbytné raní hygieně už si to štrádujeme na vlakové nádraží.
Výlet právě začíná!
Naše první kroky v Lisabonu vedou opět do vlaku. Kupujeme lístky směr Sintra. Ale jak už to tak bývá, občas si nejste jistí, zda nasedáte do správného vlaku a kdeže to máte přesedat. Stáli jsme nad plánkem železniční sítě a snažili se pochopit jak to tedy jezdí. Naše pohledy byly zřejmě hodně zoufalé, neboť k nám po chvilce přistoupila jedna paní s otázkou na rtech zda nepotřebujeme poradit. Slovo dalo slovo a z naší neznáme se stala známá. Rozhovor začínající radou a ujištěním, že opravdu jsme ve správném vlaku, pokračoval plynule dál. Cestou jsme pozorovali okrajové části Lisabonu, které nám dokreslovala naše milá spolucestující příběhy z minulosti. Jízda trvala necelou hodinku. Na vlakovém nádraží v Sintře, jsem se začali loučit v domění, že naše cesty se již rozdvojí. Omyl. Jak už to tak u portugalců bývá (jejich společenský duch se prostě nezapře) byli jsme pozvání na un cafe e Queijadas. Při popíjení kávičky, jsem si vyslechli další příběh o místní specialitě Queijadas - jedná se o koláčky plněné sýrem, každá rodina má svůj vlastní tajný recept, spočívající v použití množství použitého sýru. Jeho váha se musí rovnat váze kamene, který se dědí v rodě. Po příjemném posezení již opravdu přišlo loučení s budoucí nabídkou ubytování pokud ještě někdy zamíříme do Sintry.
Posilnění sladkým koláčkem jsem pokračovali v naší výpravě dobýt hrady :D Jako správní turisti, jsme zamířili do info centra pro hromadu mapiček a zakoupení lístků. A vzhůru na hrad Castelo dos Mouros. Cesta vedla v příjemné parčíku plného kvetoucích rebarbor (chtěla jsem si vzít pár stonků s sebou domů na vyhlášený rebarborový koláč, ale copak můžete krást v parku?)
Dobyli jsme hrad. Jako triumfální vítězství jsem vytáhli naše super sendviče a poobědvali. Po chvilce relaxace mířili naše kroky na hrad č. 2 Palácio Nacional da Pena (no prostě ten pěkně barevný). Čekala nás prohlídka hradu. U nás jsem jich moc neprošla, ale i tak jsme se shodli(jako správní vlastenci) , že českým hradům a zámkům se nevyrovná. Jelikož čas běžel maratonským tempem, zbyla nám pouze hodinka a kousek na prozkoumání zahrad. Cestou jsem lehce zbloudili. Cestička nás zavedla před zamčenou branku. Jak se odsud dostat? Snaha o přelezení plotu se zdála býti marná. Zachránila nás naštěstí správkyně parku, jež nám odemkla.
Poté jsem se konečně mohli vydat do vyhlášených zahrad. Bylo vidno, že ještě nejsou všechny stezky opraveny, nachystány pro turisty. Portugalci si opravdu s ničím hlavu nelámou. Ani s přesností ukazatelů či map. Po několika zmýleních krocích se dostáváme na nejvyšší bod parku Santa Cruz. Ten výhled stojí za to. Před vámi se majestátně zvedá pestrobarevný hrad a krajina k němu vzhlíží s úctou. Dokázali bychom tam sedět hodiny a jen tak pozorovat. Z našeho rozjímání, nás vyrušil Rui. Pobali jsme naše "batůžky" a vydali se zpět do Lisabonu.
Schůzku s Ruim jsem měli naplánovanou na náměstí Plaza del Rossio. Všude panoval městský ruch. Lidé vysedávali v restauracích vychutnávající si místní kuchyni. Už byl večer. Vše krásně nasvíceno. Ideální čas pro focení. Lukáš si odběhnul nafotit památníky a místní budovy. Tak jsem se ocitla uprostřed toho ruchu sama na náměstí s našimi zavazadly. Kochala jsem se tím městským cvrkotem, když tu ke mě přišel postarší odrbaný mužík. Plynulou portugalštinou se mnou začal hovořit. Nerozuměla jsem ani slovo. Ale po chvilce mi došlo, že asi žádá o peníze. Vysvětlování a můj výraz absolutního zmatení, zřejmě pomohl. Stařík pochopil, že mu nic nedám ale vyprosil si alespoň jedno obejmutí. I toto malé gesto ho učilo šťastným.
Lukáš se vrátil a v ten samý moment se rozezněl můj telefon s Ruim na druhém konci :) Našli jsme se vzápětí. Rui je od prvního dojmu působil moc mile. Ihned nás vzal na Ginjinhu (Lisabonský likér ze speciálního druhu třešní). Následovala návštěva restaurace. Za kterou jsem byla ráda, neboť moje bříško se začínalo, čím dál tím více projevovat. Před restaurací na nás již čekal Ruiho kamarád. Chvilku jsme postávali venku a seznamovali se. Zaujala mne cedule před restauraci: Máte rádi houby?
Když jsem vstoupili, začínala jsem chápat otázku týkající se hub. Hlavní ingrediencí každého, skutečně každého jídla byli houby na všechny možné způsoby - předkrmy, polévky, hlavní jídla i dezerty (ano čtete správně).
Při pohledu do jídelního lístku jste si chtěli objednat vše. A co víc, všechno bylo naprosto geniální. Nejvíce mě zaujali houbové dezerty. Prvně jsem ochutnala créme brulée jak jinak než z houbami. Celý večer byl příjemný povídali jsem si o životním stylu, jídlu a cestování. A jelikož na Portugalce byla noc ještě mladá, vydali jsem se na průzkum nočních Lisabonských barů. Únava už na nás byla dosti znát. Zavítali jsem tedy k našemu hostiteli. Prohodil pár slov a pak se vydali do říše snů.
Jak krásné bylo probuzení, po předcházejícím dni plném zážitků.
Čas na snídani. Postupně jsem tahali z našich batohů propriety na plno hodnotnou snídani: vločky, ovoce, mléko...atd. Rui nevěřícně koukal. Nechápal proč si vozíme jídlo, když on pro nás má snídani připravenou (s čímž my jsme absolutně nepočítali) avšak čerstvou kávou jsme nepohrdli. Při snídani se rozebíralo co určitě v Lisaboně navštívit, kam se jít podívat a co neopemnout. Nejprve jsem společně zamířili k Torré de Bellém a ochutnali místní vyhlášenou specialitu Pastas de Bellém (ještě teď se mi sbíhají sliny, když na ní pomyslím)
Zde se naše cesty museli rozloučit. Já i Lukáš jsme litovali, že Rui s námi nemůže být déle. Poznali jsem opravdu úžasného člověka se srdcem na dlani.
Nadále jsem pokračovali už jen sami. Prodírali jsem se neuvěřitelným množstvím turistů. Prohlídka Torré de Bellém se neuskutečnila, odradila nás několika metrová fronta. Raději jsem pokračovali po pobřeží k památníků Vasco de Gama.
Dalším cílem naší výpravy byl most Ponte 25 de Abril - ten co ve vás evokuje myšlenku: Jsi v San Franciscu.
Naše kroky mířili na náměstí Praca de Comércio, kde jsem se dlouho nezdrželi. Během 5 min nám byl 3x nabídnut koks...a tak jsem se odebrali postranními uličkami na hrad Castelo de Sao Jorge. Plán byl následující projít si zříceninu hradu. Nelézt pohodlné místo na hradbách. Povečeřet. Loučit se s posledními slunečním paprsky a kochat se obrazem Lisabonu. Čekali jsem dokud nezapadnou i ty poslední náznaky slunečního svitu. Pak už jsem jen poslouchali noční rytmy Lisabonu.
Nastal čas pomalu se přesunout na vlak. Přibližovali jsem se k nádraží, když tu se před námi objevil Lidl. Rozhodnutí padlo i hned - jde se na nákup - doma přeci nic nemáme a času je dost. To jsem ovšem netušili, že se zdříme déle než by bylo zdrávo. Tudíž zbývající kilometry jsem museli běžet. Čas byl neúprosný a my si nemohli dovolit zmeškat náš vlak. Prohlídka nádraží a přilehlého Expo areálu, tedy musí proběhnout jindy.
Poslední Lisabonské minuty byli lehce hektické. Avšak nic se nevyrovná neskutečným zážitkům, které jsem prožili a na které budeme ještě dlouho vzpomínat.
Posilnění sladkým koláčkem jsem pokračovali v naší výpravě dobýt hrady :D Jako správní turisti, jsme zamířili do info centra pro hromadu mapiček a zakoupení lístků. A vzhůru na hrad Castelo dos Mouros. Cesta vedla v příjemné parčíku plného kvetoucích rebarbor (chtěla jsem si vzít pár stonků s sebou domů na vyhlášený rebarborový koláč, ale copak můžete krást v parku?)
Dobyli jsme hrad. Jako triumfální vítězství jsem vytáhli naše super sendviče a poobědvali. Po chvilce relaxace mířili naše kroky na hrad č. 2 Palácio Nacional da Pena (no prostě ten pěkně barevný). Čekala nás prohlídka hradu. U nás jsem jich moc neprošla, ale i tak jsme se shodli
 |
| Palácio Nacional de Pena - photo by Lukáš Labudek |
Poté jsem se konečně mohli vydat do vyhlášených zahrad. Bylo vidno, že ještě nejsou všechny stezky opraveny, nachystány pro turisty. Portugalci si opravdu s ničím hlavu nelámou. Ani s přesností ukazatelů či map. Po několika zmýleních krocích se dostáváme na nejvyšší bod parku Santa Cruz. Ten výhled stojí za to. Před vámi se majestátně zvedá pestrobarevný hrad a krajina k němu vzhlíží s úctou. Dokázali bychom tam sedět hodiny a jen tak pozorovat. Z našeho rozjímání, nás vyrušil Rui. Pobali jsme naše "batůžky" a vydali se zpět do Lisabonu.
 |
| Palácion Nacional de Pena - photo by Lukáš Labudek |
Schůzku s Ruim jsem měli naplánovanou na náměstí Plaza del Rossio. Všude panoval městský ruch. Lidé vysedávali v restauracích vychutnávající si místní kuchyni. Už byl večer. Vše krásně nasvíceno. Ideální čas pro focení. Lukáš si odběhnul nafotit památníky a místní budovy. Tak jsem se ocitla uprostřed toho ruchu sama na náměstí s našimi zavazadly. Kochala jsem se tím městským cvrkotem, když tu ke mě přišel postarší odrbaný mužík. Plynulou portugalštinou se mnou začal hovořit. Nerozuměla jsem ani slovo. Ale po chvilce mi došlo, že asi žádá o peníze. Vysvětlování a můj výraz absolutního zmatení, zřejmě pomohl. Stařík pochopil, že mu nic nedám ale vyprosil si alespoň jedno obejmutí. I toto malé gesto ho učilo šťastným.
 |
| Lisboa, Plaza del Rossio - photo by Lukáš Labudek |
 |
| Lisboa, Plaza del Rossio - photo by Lukáš Labudek |
Lukáš se vrátil a v ten samý moment se rozezněl můj telefon s Ruim na druhém konci :) Našli jsme se vzápětí. Rui je od prvního dojmu působil moc mile. Ihned nás vzal na Ginjinhu (Lisabonský likér ze speciálního druhu třešní). Následovala návštěva restaurace. Za kterou jsem byla ráda, neboť moje bříško se začínalo, čím dál tím více projevovat. Před restaurací na nás již čekal Ruiho kamarád. Chvilku jsme postávali venku a seznamovali se. Zaujala mne cedule před restauraci: Máte rádi houby?
Při pohledu do jídelního lístku jste si chtěli objednat vše. A co víc, všechno bylo naprosto geniální. Nejvíce mě zaujali houbové dezerty. Prvně jsem ochutnala créme brulée jak jinak než z houbami. Celý večer byl příjemný povídali jsem si o životním stylu, jídlu a cestování. A jelikož na Portugalce byla noc ještě mladá, vydali jsem se na průzkum nočních Lisabonských barů. Únava už na nás byla dosti znát. Zavítali jsem tedy k našemu hostiteli. Prohodil pár slov a pak se vydali do říše snů.
Jak krásné bylo probuzení, po předcházejícím dni plném zážitků.
Čas na snídani. Postupně jsem tahali z našich batohů propriety na plno hodnotnou snídani: vločky, ovoce, mléko...atd. Rui nevěřícně koukal. Nechápal proč si vozíme jídlo, když on pro nás má snídani připravenou (s čímž my jsme absolutně nepočítali) avšak čerstvou kávou jsme nepohrdli. Při snídani se rozebíralo co určitě v Lisaboně navštívit, kam se jít podívat a co neopemnout. Nejprve jsem společně zamířili k Torré de Bellém a ochutnali místní vyhlášenou specialitu Pastas de Bellém (ještě teď se mi sbíhají sliny, když na ní pomyslím)
Zde se naše cesty museli rozloučit. Já i Lukáš jsme litovali, že Rui s námi nemůže být déle. Poznali jsem opravdu úžasného člověka se srdcem na dlani.
Nadále jsem pokračovali už jen sami. Prodírali jsem se neuvěřitelným množstvím turistů. Prohlídka Torré de Bellém se neuskutečnila, odradila nás několika metrová fronta. Raději jsem pokračovali po pobřeží k památníků Vasco de Gama.
 |
| With Rui and his friend Pedro |
 |
| Torré de Bellém - photo by Lukáš Labudek |
Dalším cílem naší výpravy byl most Ponte 25 de Abril - ten co ve vás evokuje myšlenku: Jsi v San Franciscu.
 |
| Pastas de Bellém |
Naše kroky mířili na náměstí Praca de Comércio, kde jsem se dlouho nezdrželi. Během 5 min nám byl 3x nabídnut koks...a tak jsem se odebrali postranními uličkami na hrad Castelo de Sao Jorge. Plán byl následující projít si zříceninu hradu. Nelézt pohodlné místo na hradbách. Povečeřet. Loučit se s posledními slunečním paprsky a kochat se obrazem Lisabonu. Čekali jsem dokud nezapadnou i ty poslední náznaky slunečního svitu. Pak už jsem jen poslouchali noční rytmy Lisabonu.
 |
| Sunset from Castelo de Sao Jorge - photo by Lukáš Labudek |
 |
| Night Lisbon form Castelo de Sao Jorge - photo by Lukáš Labudek |
Nastal čas pomalu se přesunout na vlak. Přibližovali jsem se k nádraží, když tu se před námi objevil Lidl. Rozhodnutí padlo i hned - jde se na nákup - doma přeci nic nemáme a času je dost. To jsem ovšem netušili, že se zdříme déle než by bylo zdrávo. Tudíž zbývající kilometry jsem museli běžet. Čas byl neúprosný a my si nemohli dovolit zmeškat náš vlak. Prohlídka nádraží a přilehlého Expo areálu, tedy musí proběhnout jindy.
Poslední Lisabonské minuty byli lehce hektické. Avšak nic se nevyrovná neskutečným zážitkům, které jsem prožili a na které budeme ještě dlouho vzpomínat.
Žádné komentáře:
Okomentovat